Stockholm Day 2

Druhý den nás švédská metropole probudila ne úplně přívětivým počasím. Jako – ne že bych si chtěla stěžovat, počasí nám vyšlo nadmíru super, nemrzli jsme, zažili jen jednu krátkou přeháňku a jinak sluníčko, ale co si budem vykládat, člověk je po letošním létu dost namlsanej a sluneční svit je droga návyková.

Rozhodli jsme se vybarvit si lehce pošmournou sobotu návštěvou výstavy fotek „Fotografiska“. Když jsem si na Tripadvisoru vyjela návrhy aktivit ve Stockholmu, bylo mi jasný, že tohle nesmím minout. Jsem jen takový nadšený amatér, vlastně fotografiím prd rozumím, holka, co má ráda pěkné věci. Vystáli jsme si frontu, která naštěstí rychle ubíhala a po vypláznutí asi 200 SEKů za oba jsme byli vpuštěni dovnitř, v době naší návštěvy byly k mání tři různé expozice.

První patro byla taková moderna – slavné modelky, různé abstraktní a šílené fotografie, některý pro mě správně creepy, jiný až, bože, prostě úchylný. Ale jako celek – líbilo.

Hmm,co by na tohle asi řeklo konturovací gestapo?

Ve druhém patře se nám rozevřely úplně nové obzory, fotky zvířat z prostředí Afriky od Nicka Brandta, a já u některých otevřela pusu údivem. Jedním slovem krása a přesně můj šálek kávy. Musím říct, že zde i můj partner značně pookřál, neb fotografie modelek se záměrně vyretušovanýma prsama a genitáliemi ho úplně nenadchly. 

Mě obzvlášť zaujaly tyto fotky "mumifikovaných" zvířat u jezera Natron v Tanzánii. Tento jev prý způsobuje extrémně zásadité prostředí a vysoká koncentrace uhličitanu sodného. Autor prý jejich mrtvolky vzal a naaranžoval do pozic, jako by byly živé. 

Ve třetím patře nás uvítala skromná výstava s názvem „untold stories“. Fotky na mě rovněž docela zapůsobily, měly pro mě hloubku a autorce se povedlo nafotit opravdu oduševnělé záběry, i když to Tom zlehčoval svýma poznámkama typu „to je jasný, ta paní tam v rožku zvrací“, to mi přišlo fakt vtipný. Nejvíce se mi do paměti vryla tato fotografie, stejně jako některé obrazy je důmyslně vyfocená tak, že ať se koukáte z jakéhokoli úhlu, paní vás stále upřeně sleduje. Tak trošku brr. Celkově se mi moc líbila různorodost vystavovaných záběrů a rozhodně bych ji doporučila dále.  

Jakmile jsme opustili výstavní budovu, zdá se, že se počasí trošku umoudřilo a vítr se zklidnil. Musela jsem mít nějakou fotku z přístavu „a pak že sme letos nebyli u moře“.

Následující řádky budou o tom, proč se ode mě nedozvíte tipy na super fancy místa, které radí tripadvisor. Vzhledem k tomu, že jsme se v centru pohybovali převážně pěšky, jedli jsme spíše někde při cestě než abychom se cíleně vydali za restaurací tři kiláky zacházkou. Podle recenzí mě ale doslova nadchla veganská asijská restaurace Lao Wai. Ostatně proč ne, pěkně se tu projdem okolo přístavu a zajdem si tam, zatím jsme ještě neměli moc hlad. Za 40 minutek jsme tam.  Nakonec se ze 40 minut vyklubalo něco přes hodinu, navigace několikrát přepočítala trasu a my už tentokrát s jazykama na vestě a hladovým břichem nedočkavě vyhlíželi, na jakým rohem se hospůdla objeví. Hm, objevila, přestože nenápadné dveře jsme prvně přehlédli. Akorát mě nenapadlo si přečíst na netu o omezené otevírací době. V sobotu měli otevřeno asi až od 5 a to byly tak dvě. Tímto jsem se rozhodla vykašlat se na nějaké honění se za jídlem, zapadli jsme do nejbližší thajské restaurace a já svůj trpící žaludek nakrmila výborným krevetovým pad thai.

Hlad jsme měli tak velký, že jsme po nějaké době relaxace po jídle naznali, že se rovnou přesuneme někam na dortíček. Při neúspěšném honu na Lao Wai jsme míjeli kavárničku  Cafe 60 se sympatickými zákusky, proto jsme se nenechali dvakrát přemlouvat.  Dali jsme si čokoládový dortík a druhý se slaným karamelem. Oba jsme se shodli, že to byly nejlepší dortíčky v našem životě – vážně, ještě teď se mi sbíhají sliny, když si na to vzpomenu a jestli něčeho lituju, tak že jsme tam nešli vícekrát.  Pozdeji jsem v recenzích zjistila, že nic moc, lidi si stěžovali na obsluhu a místo. Je pravda, takový docela retro, ale já si tam připadala tak nějak docela stylově, každej talíř jinej, pořádnej ikeáckej hrnek překapávanýho kafe a k tomu jsme si děsně důležitě listovali švédskýma novinama a plánovali, jak si tu koupíme byt a já požádám svého (švédského) zaměstnavatele o nějakou stáž ve Stockholmu. Jen tak na okraj, byty tam stojí ještě o něco vyšší částky než u nás v Praze či Brně v Kč a to je švédská koruna je cca 2,8 Kč.  Obecně to platí i pro ceny, všeho, je to tu zhruba 3x dražší. Ceny v číselné hodnotě jako u nás, ale vynásobit téměř 3x. Takže zase zpátky na zem.

Super vláčný čokoládový dort a karamelový, který chutnal asi něco jako marshmallow s karamelem dohromady. Musím říct, že tyto dortíky jsou jednou z příjemných věcí, která se nám vybaví jako první. Možná je to pro někoho smutné, ale koneckonců, jídlo (samozřejmě, až po wifi) je nejdůležitější potřeba :D a to podotýkám že narozdíl ode mě, co su mlsná jak koza, můj přítel tolik sladké neprožívá.

Hrozná fotka, vtipná momentka, ale musím ji sem dát, přesně vystihuje to "ježiš, už nefoť, už chci ten dort!!"

Pak už jsme se jen tak bezcílně procházeli, malinko zmokli, viděli krásnou duhu a koukli na stockholmský půlmaraton. A ano, větší množství lidí dokáže i ve Švédsku udělat pořádnej bordel, nemyslete si. Jen tu je také hned nastoupena úklidová četa. Pokračování zase příště, snad nevadí, že se tolik rozepisuju, ale jsem zkrátka plná dojmů!